Sladidlo aspartam: hrdina z bájí

Autor: Isifa.cz

Naprostá většina textů o aspartamu na laických webech jsou, promiňte, bláboly. Není divné, že by dvě aminokyseliny běžně se vyskytující v potravě mohly způsobit vyhynutí lidstva?

K sepsání tohoto článku mě přivedla řada dotazů a e-mailů, které jsem v poslední době dostal. Obviňovaly aspartam ze všech špatností, které si můžete vymyslet, snad pouze z globálního oteplování ne. Zavzpomínal jsem na knihu Skeptický ekolog, jejíž autor (B. Lomborg) se snažil mystické údaje o zhoršování celého světa vyvrátit vědeckými důkazy, statistikami ověřenými celou řadou expertů. Jeho podrobná analýza prokázala, že se máme jako lidstvo čím dál tím lépe. Byl osočen, ostrakizován, dokonce, jak jsem se dočetl, na jedné přednášce po něm byla metána i shnilá rajčata, a byl vyloučen z univerzity. Po čase se ukázalo, že měl pravdu. Tedy, on ji měl od začátku, jenomže lidé ji nechtěli slyšet. Já jsem v době obdržení e-mailu o aspartamu moc nevěděl, pouze to, že je to dipeptid, a připadalo mi divné, že by dvě aminokyseliny běžně se vyskytující v potravě mohly způsobit vyhynutí lidstva (tak mocný emoční náboj tyhle ponuré zprávy mívají). A pak se na mě několik kolegů obrátilo s tím, že bychom neměli aspartam doporučovat pacientům…

Naprostá většina publikovaných údajů na laických webech jsou, promiňte, bláboly. Dohledat se zrnka pravdy prakticky není možné. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), jehož představitele už nebaví stále vyvracet fámy, konstatoval, že aspartam je nejvíce vědecky prozkoumaná sloučenina, která se přidává do potravy.

K tématu: Aspartam se prověřuje i nadále. Jeho bezpečnost stále nebyla potvrzena

Kdo nemlsá, nepřežije

Jeden ze zdrojů nedorozumění tkví v tom, že běžný člověk nepotřebuje pro normální život vše sladké. Takže pokud si takový člověk dá denně dvě kávy doslazené aspartamem a vypije tři deci „light“ nápoje, nemusí se bát o své zdraví z důvodu přítomnosti aspartamu. Pokud ale musí vypít tři litry limonád, je na pováženou ne aspartam, ale jeho duševní zdraví a komponovanost. Vždyť ve třech litrech průměrně slazené limonády (v USA se sladí více!) je přibližně 300 g cukru. Co škodí víc? 300 g cukru denně a následná morbidní obezita, nebo aspartam? Odpověď na tuto otázku jsem nenašel v žádném vědeckém článku, ba co dím, nikdo si tuto otázku ani nepoložil.

S mírnou nadsázkou si dovolím prezentovat názor, že kdo nemá rád sladké, je minoritní genetickou variací s nevelkou šancí na přežití za normálních podmínek. Normální podmínky byly totiž ty, v nichž se vyvíjelo lidstvo po desítky tisíc let. Tyto podmínky v prvé řadě definoval boj o energii, která zajišťovala přežití, rozmnožení, pokračování genů. Sladká chuť je u přírodních plodin ekvivalentem zralosti, naplněnosti energií. Ačkoliv nejsem moc vzdělaný v etologii, přečetl jsem pouze několik knih, soudím, že je celkem přijatelné, že ti, kterým chutnalo sladké, měli v dávné minulosti větší pravděpodobnost zplodit potomky a tak předat své preference dalšímu pokolení, v porovnání s těmi, kteří po sladkém vrhli, dostávali křeče, padoucnici, úbytě a jiné choroby. 

Od medu k umělým sladidlům

Ostatně historie potvrzuje, že sladká chuť je většině lidstva přirozená, stejně tak jako touha čas od času požít opojné nápoje. A ten chlap, který se dnes chlubí, že sladké nepotřebuje, obvykle holduje jinému zdroji sacharidů, jako je třeba pivo.

Antika a stará Čína sladily medem. Ve středověku bylo docela výnosné povolání brtníka, který hledal v lese divoké včely, obíral je o med a ten dodával ke spotřebě. Brtníci také ale připravovali duté stromy – brtě, do kterých nasazovali včelí roje. Tak se postupně vyvinulo včelařství. Nicméně, o med jako sladidlo se zájem snížil po objevu cukrové třtiny.

Že cukr je strategická surovina, lze vyčíst i z historie pěstování cukrové řepy. Jako první extrahoval z kořene cukrové řepy sladký sirup francouzský botanik Olivier de Serres v roce 1590. Ale až blokáda anglického loďstva za napoleonských válek, která znemožnila dovoz cukru z Karibiku do Francie, byla impulzem, který vedl k vyšlechtění řepných odrůd, jejichž bulvy byly bohaté sacharózou (řepným cukrem, v současnosti je cukernatost až 20 %). No a tak vzniklo evropské (a také české) cukrovarnictví, které v Čechách prakticky zaniklo s příchodem budování kapitalismu. Cukrová řepa se pěstuje s dotacemi Evropské unie třeba na zavlažovaných polích v Provence.

Za světových válek byl nedostatek cukru, proto se v Evropě nahrazoval prvním umělým sladidlem, které bylo k dispozici – sacharinem. Jeho výroba byla levná, chuť nebyla ideální, ale vůdci věděli, že i tahle sladká chuť pomůže obyvatelstvu překonat válečné obtíže. Paradoxně, v nové době není důvodem používání umělých sladidel nedostatek sacharózy, ale její nadbytečný obsah ve stravě.

Umělá sladidla

  • Dělí se podle doby vzniku na 1. generaci (sacharin, aspartam, cyklamát) a 2. generaci (novější acesulfam K, steviosid, neotam, sukralóza a další).
  • Z jiného pohledu se dělí umělá sladidla na nutritivní, jako například sorbitol, mannitol (obsahují prakticky shodné množství energie na váhovou jednotku s řepným cukrem), a non-nutritivní (látky, které vyvolávají sladkou chuť v minimálním množství, takže jejich energetická hodnota je minimální).

Je aspartam bezpečný?

K objevu aspartamu se váže celkem veselá historie, opět připomínající, kolik náhodnosti a současně odvahy napomohlo významným vynálezům či objevům. V roce 1965 studoval chemik G. D. Searle nové léky pro terapii peptického vředu. V jednom mezikroku pro syntézu tetrapeptidu, jako zamýšleného léku, byl syntetizován metylester aspartylfenylalaninu. Víceméně z důvodu nepozornosti si dotyčný chemik olízl prst, na kterém ulpělo trochu této látky, a objevil, že má sladkou chuť. Protože nevěřil, že by látka mohla být toxická, olízal si prst opakovaně (to je moje licence, tato činnost vyžaduje dosti odvahy), a ujistil se tak, že objevil aspartam.

Aspartam

  • Je 180–200× sladší než sacharóza. Je to dipeptid skládající se ze dvou aminokyselin (kyseliny aspartové a fenylalaninu), které se vyskytují běžně v naší potravě, běžně v bílkovinách našeho těla a jsou součástí celé řady metabolických pochodů. Po požití je aspartam hydrolyzován ve střevě právě na tyto dvě aminokyseliny a metanol.

Na webu lze najít spoustu článků, které obviňují aspartam z celé řady rizik, a současně menší množství článků, které obhajují jeho bezpečnost. V lékařské literatuře je však kupodivu poměrně skromné množství originálních prací, které by nezávisle hodnotily rizika spojená s požíváním aspartamu. Na základě prostudované literatury a s použitím zdravého rozumu se pokusím k celé situaci vyjádřit.

V prvé řadě je však třeba přiblížit několik obecných principů, na nichž je obvykle založena interpretace odpůrců aspartamu. Nezohlednění dávky je velmi časté. V řadě animálních pokusů se používají dávky aspartamu, které při přepočítání na běžně vážícího člověka znamenají, že aby se stejné účinky dostavily, bylo by třeba požít 100 g aspartamu. Lze jen konstatovat, že toto množství by otrávilo vola. A připomenout, že po požití dvou blistrů paracetamolu část poživších zemře na selhání jater, a nikomu to nevadí.

Čtěte dále: Aspartam ve žvýkačkách vás položí. Když jich bude 415 naráz

Jestliže v současnosti jsou požívání aspartamu exponovány stovky milionů obyvatel, kazuistika popisující vztah aspartamu a migrény nemůže být generalizována z jednoho případu na stovky milionů (těch několik set milionů konzumentů aspartamu hlava bolí jistě i z jiných věcí). V seriózní vědě může být takovýto případ přijat jako závažné sdělení pouze poté, co je potvrzen placebem kontrolovanými studiemi dvojitě zaslepenými.

Častá je citace neexistujících nebo neověřitelných zdrojů. Podle nich byl vyvinut aspartam jako toxin pro vojenské účely (asi jsme jako lidstvo odolnější, než se čekalo), spadla letadla, protože piloti po aspartamu oslepli (to bylo asi v době, kdy neexistovali autopiloti), po aspartamu se tloustne (obvykle se zaměňuje příčina a následek), a nakonec nejtvrdší důkaz škodlivosti – aspartam je éčko (což je také vitamin C a podobné, lidstvu škodlivé látky).

Přečtěte si: Éčka nejsou jen emulgátory – k čemu slouží přídatné látky v potravinách?

Aspartam a nádory

Tenhle obvyklý trik odpůrců čehokoliv je známý – vyšleme zprávu, že dotyčná látka způsobuje nádory. I když se posléze ukáže, že to není pravda, účelu je dosaženo, normální člověk si vždycky ponechá v hlavě myšlenku: Co když na tom něco bylo? Tak dle dostupné literatury byl prvním, kdo upozornil na vztah požívání aspartamu k nádorům (centrálního nervového systému), jistý Olney se spoluautory (Olney, 1996). V roce 1996 publikoval, že používání aspartamu může být ve vztahu ke zvyšující se incidenci tumorů mozku od roku 1980. Toto sdělení mělo nesmírný ohlas.

Seriózní námitky, že aspartam byl registrován k užívání až po tomto datu (v roce 1981), a s přihlédnutím ke skutečnosti, že pokud by měl vztah platit, navýšení incidence by nutně muselo mít zpoždění, nebyly moc brány v potaz. Studie provedené na zvířecích modelech přinesly nejednotné výsledky, obvykle ale byly použity mnohem vyšší dávky, než se dají předpokládat pro běžné konzumenty, přitom řada studií měla napadnutelnou metodiku. Posléze se ukázalo, že zvyšování incidence tumorů mozku začalo už v polovině 70. let a že přes trvale se zvyšující spotřebu aspartamu dochází opět k poklesu incidence. Nicméně, informace o vztahu aspartamu k riziku mozkových nádorů, zcela nevědecká, nepodložená a nepravdivá, stále putuje po různých webech a je rozesílána spamy.

Podobnou ostudu lze najít při hledání v odkazech i z minulého roku na webu (viz Aspartam – přehled literatury citace 15). Výsledek epidemiologické analýzy vzorku více než 100 000 osob (Eva Schernhammerová) byl interpretován nejprve jako zvýšené riziko leukemií a lymfomů po aspartamu. Posléze se však Harvardova univerzita omluvila, protože se ukázalo, že ti, kteří onemocněli, i ti, kteří neonemocněli, požívají prakticky stejné množství nápojů s aspartamem (upozorňuji, že tento příběh není převzat z medicínského recenzovaného časopisu, takže si jej lze jen těžko ověřit). Dlužno zdůraznit, že žádná poctivě provedená klinická humánní studie neprokázala žádnou spojitost mezi aspartamem a rizikem nádorů (Magnuson, 2007). Sumárně tedy mohu uzavřít, že v lékařské literatuře není k dispozici jediný validní důkaz pro zvýšení rizika vzniku malignit u lidí, kteří požívají aspartam v běžných dávkách.

Aspartam a metanol

Toto je vztah, který může být v současnosti vnímán velmi citlivě, a to pro stále živou tzv. metanolovou aféru. Při rozkladu aspartamu vzniká skutečně metanol. Metanol je skutečně silně toxický. Nicméně je třeba připomenout, že metanol ve stejném množství, jaké se uvolňuje při metabolismu aspartamu, se vyskytuje v přezrálém ovoci i ve víně. Například Mezinárodní úřad pro vinnou révu a víno (OIV) stanovuje bezpečnou hranici 150 mg metanolu na 1 litr bílého a růžového vína a 300 mg metanolu na litr vína červeného. Jestliže si tedy dáte tři deci dobrého červeného vína, které vám jistě prodlouží život a zlepší náladu, můžete přijmout více metanolu, než vznikne rozkladem aspartamu přijatého v běžném množství. Kromě toho, množství metanolu, které vzniká rozkladem požitého aspartamu, je hluboce pod dávkou, která je považována za toxickou. Podrobné analýzy a pokusy na dobrovolnících prokázaly, že při požití běžné dávky aspartamu skutečně intoxikace nehrozí.

Čtěte dále: Prolhaná věda nelže – největší skandály ve světovém zdravotnictví

Vliv aspartamu na hmotnost

Celá řada studií se zabývala vztahem požívání umělých sladidel či přímo aspartamu k tělesné hmotnosti. Výsledky nejsou jednotné, nicméně lze je uzavřít následovně: Není k dispozici přesvědčivý důkaz, že by aspartam v potravě či nápojích požívaný v přiměřeném množství vzbuzoval patologickou chuť k jídlu, že by se tedy po aspartamu „tloustlo“. Pokud je zařazen do diety, je následný „jojo efekt“ méně výrazný, než když je v dietě prostá sacharóza. Jeho účinek pro redukci hmotnosti u obézních pacientů je nejednoznačný. Já sám osobně soudím, že je to z toho důvodu, že problém tkví v duši pacienta. Je málo pravděpodobné, že by se člověk s naprosto normální psychikou dopracoval do stadia morbidní obezity. Což inverzně znamená, že pouhá náhrada cukru umělým sladidlem problém dané osoby nevyřeší.

Naopak, z výsledků se zdá, že náhrada sacharózy aspartamem zejména v nápojích může výrazně napomoci udržení hmotnosti u běžných zdravých osob. Ty se obvykle nepřejídají, jen se trochu méně pohybují, proto mírné snížení příjmu energie pomocí aspartamu a jiných umělých sladidel umožní udržení jejich hmotnosti. Dlužno zdůraznit, že jsou to také osoby, u nichž se příjem umělých sladidel pohybuje hluboko pod horní hranicí označovanou jakou bezpečnou.

Doporučená dávka aspartamu

Jak jsem zmínil, řada odstrašujících výsledků byla získána ve studiích na zvířatech. V těchto studiích byly použity velmi vysoké dávky. Tyto dávky vysoce překračují běžně přijímané množství aspartamu v potravě. Pro běžnou spotřebu v potravě je udáván bezpečný limit 40 mg aspartamu/ kg tělesné hmotnosti a den (Evropa), nebo 50 mg aspartamu/kg tělesné hmotnosti a den (USA). Tato hodnota je tzv. ADI (Acceptable Daily Intake), což je dávka, která se vypočítává podle metodiky WHO. Je stanovena na základě výsledků klinických testů a studií. Je to jedno procento z maximální dávky, která v animálních studiích ještě nevyvolala žádné toxické účinky. Je přijímáno, že tato dávka je množství, které může být požíváno po celý život, aniž by mělo nepřijatelné zdravotní riziko. Ve studiích, které zjišťovaly průměrnou spotřebu aspartamu v populaci, se ukázalo, že v naprosté většině případů se běžný příjem pohybuje v oblasti do jedné desetiny ADI.

A tak co říci závěrem? Že věřím tomu, že EFSA, která opakovaně přezkoumala aspartam, vyslovila své závěry v souladu s reálnými, vědecky podloženými daty. Proto jej ponechala bez omezení na trhu. A proč jsem připodobnil aspartam k hrdinům z bájí? Ti také neměli na růžích ustláno, ale odměna bývala sladká…

Jiný pohled – Anna Strunecká: Jak přežít dobu jedovou

Aspartam – přehled literatury

48 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 1. 2014 14:35