Otroci jídla: Těší se, až se přejedí

Autor: Isifa.cz

Ztratit kontrolu nad nadívanou husou nebo tácem chlebíčků může každý. Potíž nastává, když se jednorázové přejedení na oslavě změní v tzv. psychogenní, záchvatovité přejídání ve svitu vlastní lednice.

Zvláště na oslavách a v období Vánoc se spouštíme s ledničkou víc, než je zdrávo. Plácáme páté přes deváté a pak si při dopínání kalhot spíláme. Každý holt vždycky neodolá, to ale ještě není konec světa. Výrazně horší je stav, kdy přijímáme abnormální množství stravy, a to ve chvílích, kdy vůbec nemáme hlad; kdy se potají cpeme k prasknutí; kdy se vyhýbáme místům, kde se jí. „Potíže mají i děti, kterým rodiče přikazují dojíst všechno jídlo z talíře,“ říká o vzniku návyku na přejídání Zuzana Douchová, psycholožka odborného centra zdravého životního stylu Rekondice.


Autor: Rekondice.cz

Psycholožka Zuzana Douchová

Proč se lidé přejídají – jaké jsou nejčastější spouštěče?

U přejídání neexistuje jedna jediná příčina, jde vždy o souhrn různých faktorů. Ať už jde o fyziologické, behaviorální nebo psychické. Fyziologickým spouštěčem může být dieta, hladovka nebo nevyvážené stravování, kdy si tělo začne říkat o příjem něčeho „zakázaného“. Kvůli tomu mohou lidé ztratit kontrolu a začít se přejídat. Behaviorálním spouštěčem jsou automatické vzorce chování spojené s jídlem. Třeba když člověk automaticky usedá k televizi s pytlíkem chipsů. Spouštěčem však může být i jídlo samotné, kdy se ochutnání jedné kostičky čokolády zvrhne ve dvě tři tabulky čokolády. V neposlední řadě jsou to psychické spouštěče, které patří k nejčastějším příčinám vedoucím k přejídání. Emoce, potřeby a prožitky v tomto případě ventilujeme skrze jídlo. 

Kdo k přejídání nejčastěji inklinuje?

Přejídání se může týkat žen i mužů v jakémkoli věku. Mohou to být lidé, kteří se v rodině nebo v průběhu života naučili, že jídlo funguje jako prostředek ke zvládání problémů a života. Tento způsob jídelního chování tak mají zakořeněný. Přejídání ale může být i jednorázovou reakcí na stresovou životní situaci.

Přejídání ale naše problémy nevyřeší. Co tedy člověk cítí bezprostředně poté, když se přejí?

Záleží, s jakou potřebou to člověk dělá. Pokud je například v úzkostném stavu, stresu či napětí, tak funguje jídlo jako ventil uvolnění. Jídlem také získáváme endorfiny, které nám zlepšují náladu. Jde však o dočasné a bezprostřední pozitivní reakce, často po přejedení naopak nálada poklesne a objevují se pocity viny, zklamání, selhání a depresivní stavy.

Dá se přejídání kvalifikovat jako nemoc?

Jedná se o duševní poruchu, kterou řadíme mezi poruchy příjmu potravy. Nepleťme si to ovšem s jednorázovým přejedením, po kterém nám je jen těžko. Záchvatovité neboli psychogenní přejídání je porucha, která ovlivňuje psychický, sociální a praktický život. Jde o jistou závislost, kdy jídlo nemocného doslova ovládá.

Jak poznám, že mám problém s přejídáním?

Pokud člověk cítí, že ztrácí kontrolu nad jídlem, konzumuje větší množství jídla bez pocitu hladu, záchvaty přejídání jsou opakované. Nemůže se najíst normálně, vyhýbá se sociálnímu prostředí spojenému s jídlem, nebo naopak hledá cestičky, jak se tajně přejíst. To jsou signály, že je to průšvih, který by se měl řešit. Rozdíl mezi normálním přejedením a poruchou je i v tom, že spouštěčem přejídání není nikdy hlad. U poruchy jde o emocionální hlad, bažení, touhu se přejíst.

Pokud jde přejídání ruku v ruce s naší psychikou, co se v člověku odehrává, když se nemůže přejíst? Když mu ve školní jídelně odměří přesnou porci nebo nemá víc peněz na další jídlo?

Představila bych si drogově závislého člověka, který potřebuje teď hned drogu a musí svou potřebu oddálit. Dochází k obrovské úzkosti a k jistým abstinenčním příznakům, člověk tak neustále myslí na jídlo a téměř vždy si najde způsob, jak se přejíst.

Může takový člověk i jídlo ukrást?

Může, ale takto nemocný člověk své přejídání obvykle drží tzv. pod pokličkou, izoluje se a tají to. Mezi lidmi může jíst perfektně, střídmě, zdravě a pak přijde domů, kde to o samotě rozjíždí… Často se jedná o lidi, kteří navenek působí vyrovnaně, jsou zvyklí pomáhat spíše druhým a své vlastní potřeby upozaďují.

Pokud se dítě přejídá, mohou za to například rodiče, když dítě nutí, aby dojedlo všechno jídlo z talíře?

V otázce poruch příjmu potravy nikdo není vinný. Čím mladší však dítě je, tím větší vliv rodina na dítě má. Pokud rodiče dítě nutili do dojedení celé porce jídla či extrémně kontrolovali příjem potravy, mohli mu tak narušit přirozený regulátor sytosti a hladu. Lepší je určitě prevence, kdy se děti nenutí dojídat za každou cenu, ale učí si samy regulovat, kolik toho snědí. Rodiče jsou zodpovědní, co a kdy na talíř dítěti nandají, ale dítě si samo reguluje množství, aby se naučilo poznat, kdy je syté a naslouchat svým potřebám.

Jak takovému špatně navyklému dítěti vysvětlíte rozdíl mezi přejedením a pocitem sytosti? 

Je to velmi těžké. Hranice mezi nasycením a přejedením je velmi tenká, a pokud už se ji dítě naučilo přecházet, je velmi obtížné ji znovu najít. Čím je dítě starší, tím hůř pozná, kdy má dost.

Pomáhá tady dávat třeba přesně odměřované porce jídla?

Každé dítě má své individuální potřeby, které se neřídí žádnými tabulkami. Ať rodič klidně podle tabulky odměří vhodnou porci, ale na dítěti ať nechá, kolik toho sní. A nepanikařit, když dítě nesní, kolik by podle tabulky mělo. Děti jsou velice chytré a mnohdy chytřejší než my. My jim to pak občas kazíme nějakými normami a pravidly.

Jak se z přejídání vyvine např. mentální anorexie?

Tyto poruchy příjmu se často prolínají, na sebe navazují a často se doplňují. Například člověk, který se přejídá, si kompenzuje svůj psychický stav tím, že hladoví. Mohou se tak střídat období hladovek, striktního omezování jídla a záchvatů přejídání, a co je dřív, to je jedno. Jeden extrém vyvolá druhý.

Může být přejídání i spouštěčem jiné nemoci? Napadá mě trauma z obezity a na to navazující psychické problémy…

Ano, je to začarovaný kruh, protože člověk, který se přejídá, může být obézní, z čehož plynou další přidružené potíže a choroby. Ze samotného přejídání pak vznikají deprese, úzkosti, sociální fobie a izolace, nespokojenost sama se sebou, sebedestruktivní myšlenky a chování, znechucení, pocity viny…

Platí tohle i u dětí?

Samotnému přejídání předchází mnoho věcí, a to ať už mluvíme o dětech nebo o dospělých. Přejídání je chování, které nevzniká jen tak, řeší se jím nějaký problém. U dětí může jít o psychické potíže. Vnímají napětí v rodině, změny v životě, pubertu – zejména u dívek, nástup do školy, stěhování, nedostatek kamarádů, nedostatek sociálních podnětů… Jakákoliv krizová situace je pro dítě velmi zátěžová a může být spouštěčem přejídání. Důležité je ale hledat příčiny, ne hned řešit samotné přejídání.

Pokud mám pocit, že přejídání já nebo mé dítě nezvládáme, co dělat?

Dětské přejídání je poměrně vzácné. Děti někdy jedí více, někdy méně, ale pokud rodič vnímá své dítě, pozná, jestli je něco v nepořádku. První, za kým by rodiče měli v takovém případě jít, je pediatr, dětský psycholog v poradně nebo i nutriční specialista. Léčba je vždycky individuální, zapotřebí je změna jídelníčku i životního stylu, ale i psychologická a někdy i psychiatrická péče.

Pokud se přejídání úspěšně zbavíme, jak do toho zase nespadnout?

Relaps je velmi častý, vždycky totiž může přijít krizová situace, kdy si člověk vzpomene, že přejídání mu dělalo dobře a pomáhalo. Bohužel potom do toho často lidé spadnou ještě o to víc, protože jsou ze sebe zklamaní, že to zase nezvládli. Je dobré být poučen a vědět, že se to může stát a mít tak připravené různé záchranné techniky nebo kontakty, kam se v nouzi mohu obrátit.